K. J. Erben: Dceřina kletba

Což jsi se tak zasmušila,
dcero má!
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!

„Zabila jsem holoubátko,
matko má!
zabila jsem holoubátko –
opuštěné jediňátko –
bílé bylo jako sníh!“

Holoubátko to nebylo,
dcero má!
holoubátko to nebylo –
líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!

„Oh, zabila jsem děťátko,
matko má!
oh, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko –
žalostí bych pošla hned!“

A co míníš učiniti,
dcero má?
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?

„Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev.“

A kde najdeš toho květu,
dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu,
v které roste zahrádce?

„Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!“

A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?

„Vzkazuji mu požehnání,
matko má,
vzkazuji mu požehnání –
červa v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!“

A co necháš svojí matce,
dcero má,
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?

„Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!“