Česká literaturaČeská literatura 19. století

K. J. Erben: Holoubek

Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.

Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –

Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo,
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže,
a když muž ti umřel,
vezmi mne za muže.“ –

V témdni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila. –

Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.

Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. –

Směj se, směj, nevěsto,
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!

Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná –
ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej,
ty žádané líce;
komus namíchala,
neobživne více! –

*

Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.

Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevnět‘ stojí vina.

Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.

Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.

Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!“ –

Teče voda, teče,
vlna vlnu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! –

Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.

Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.

Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jmenu
spočívá prokletí!

Zdroj: Karel Jaromír Erben – Kytice (Městská knihovna v Praze)