K. J. Erben: Věštkyně (úlomky)

Když oko vaše slzou se zaleje,
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas.

Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí,
a vše tu svůj zaplatí dluh.

Řeka si hledá konce svého v moři,
plamen se k nebi temeni;
co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření.

Jisté a pevné jsou osudu kroky,
co má se státi, stane se;
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svět vynese.

*

Viděla jsem muže na Bělině vodě,
praotce slavných vojvodů,
an za svým pluhem po dědině chodě
vzdělával země úrodu.

Tu přišli poslové od valného sněmu,
a knížetem jest oráč zván,
oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,
a nedoorán zůstal lán.

Položil rádlo a propustil voly:
„Odkud jste vyšli, jděte zpět!“
a své bodadlo zarazil tu v poli,
aby pučilo v list i květ.

Pojala voly nedaleká hora –
podnes ji značí vody rmut;
a suchá holi lískovice kora
vydala trojí bujný prut.

A pruty zkvětly a ovoce nesly:
leč dospěl jenom jich jeden;
druhé dva švadly a se stromu klesly,
nevzkřísivše se po ten den.

Slyšte a vězte – nejsouť marné hlasy,
vložte je pilně na paměť:
nastane doba, přijdou zase časy,
kdež obživne i mrtvá sněť.

Obě ty větve v ušlechtilém květu
vzmohou se šíře, široce,
a nenadále ku podivu světu
přinesou blahé ovoce.

Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
aby zaplatil starý dluh,
a vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslův zavržený pluh.

A z duté hory ven povolá voly
i zase k pluhu přiděje,
a zanedbanou doorá tu roli
a zlatým zrnem zaseje.

I vzejde setí, jaře bude kvésti,
bujně se zaskví zlatý klas:
a s ním i vzejde země této štěstí
a stará sláva vstane zas.

*

Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
na skále Krokův zlatý hrad;
okolo hradu květnatí palouci –
kněžny Libuše květný sad.

Pod hradem dole staveníčko milé –
kněžnina lázeň na řece;
viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé
ve stříbroskvoucím oblece.

Na prahu stála zmilené své lázně,
patřila v mutný říční proud;
četla tam slova naděje i bázně:
své milé země tajný soud.

„Vidím požáry a krvavé boje,
ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje:
však nezoufej, můj národe!“

Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
zlatou kolébku podaly;
políbila ji, a v bezedném toku
ji potopila v podskalí.

Slyšte a vězte slova Libušina –
já slyšela její věští hlas:
„Tuto spočívej, lůžko mého syna,
až povolám tě někdy zas!

Z temného lůna hlubokého moře
povstane nový mladý svět;
široké lípy v mém otcovském dvoře
ponesou zase vonný květ.

Smutné osení vzkřísí těžký příval,
z noci se zrodí jasný den:
a národ, kterýž prve slavný býval,
ten bude opět oslaven.

Tehda na světlo ze propasti řeky
zlatá kolébka vyplyne
a země spása, souzená před věky,
na ní co dítko spočine.“

*

Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté,
znám tebe již, má hvězdo, znám!
Však to mi ještě klidnou mysl mate,
kdy tebe opět uhlídám.

Léto za letem bez ustání běží,
zima za zimou uhání:
důvěra má však nepohnutě leží
a co rok roste doufání.

Když pak se létě z hloubi pod skalinou
nejeden nenavrátí zpět
a když se zimě s veselou družinou
prolomí pod saněmi led,

vzdychávám: Ejhle, k pluku Libušinu
přibylo nových oudů zas!
Kdy přijde doba, kdež si odpočinu?
Ach, ještě není, není čas!

Neb takto v knihách osudu je psáno,
slyšte a vězte moji zvěst:
„Až bude svítat ono blahé ráno,
vstanou i mrtví v jeho čest.

Tehda Libuše u velikém pluku
své vojsko vodní postaví,
a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku,
svůj národ český oslaví!“

*

Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou,
slyšela jsem jeho zlatý zvon,
prv než upřímnost českou starověkou
rozerval lítých vášní shon.

Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti:
víra i láska s nadějí,
ukryl se kostel v země hlubokosti
a vody místo ztápějí.

Však nezůstane věky věkův v hrobě:
odtekouť jednou vody zas,
i vstane kostel v bývalé ozdobě
a zavzní slavně zvonu hlas.

Slyšte a vězte, takto stojí psáno,
tak uloženo v osudí:
„Tehdáž uzříte zlatých časů ráno,
až zlatý zvon je probudí.

Až s oné strany nad Orlici řeku
nový les vítr zaseje,
až mlází vzroste, až i svého věku
boroví toto dospěje

a toho lesa krajní borovice
až sama sebou dožije,
uschne a zetlíc padne do Orlice
a již i kořen vyhnije:

tehdáž vyryje přijdouc divá svině
poslední zbytky na průhon,
a tu pod nimi z rumu v rozvalině
zjeví se zase zlatý zvon.

Neb tak určeno již od první chvíle:
by v podzemní se vydal pouť
a ve svůj čas že vytčeného cíle
za řekou musí dosáhnout‘.“ –

Vězte, na stráni pod zeleným borem
kmen souzený již dozrává:
vysoký, mocný, beze větví skorem,
jen vršek čerstvý zůstává.

Zdali zvon také již je na své pouti?
zdali včas cíle dospěje?
Kdo zprávy jisté může poskytnouti
a posíliti naděje?

Aj, viděla jsem, an tu sedlák oře
na poli blíže Bystřice,
svou ranní píseň zpívaje v pokoře:
„O bože, svatá Trojice!“

Tu divný odpor orání překazil,
z brázdy se vymklo ruchadlo:
„Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejž se i s ním propadlo!“

Tak oráč zaklel, a do prohlubení
zapadal pronikavý hlas –
zlatého zvonu žalostné zavznění:
„Ach ještě není, není čas!“

Ach ještě není, ještě čas tu není!
Však přichyl ucho k zemi blíž
a pod kořeny jedle z dáli znění
zlatého zvonu uslyšíš.

*

Nenaříkejte, neštěstí a osud
že vás tak tvrdě potkaly,
však naříkejte, že jste jimi posud
rozumnější se nestali!

Aj, vidím horu nad jiné zvýšenou –
hora ta dobře známa vám –
bujnými sady kolem otočenou,
a na té hoře boží chrám.

Avšak do chrámu branou chodí trojí
a trojí vycházejí zas;
slyšte a vězte, toto psáno stojí,
a v srdci složte věští hlas:

„Darmo nadějí kojíte se planou!
Nezbudete svých psot a bíd,
dokavad jednou chodívati branou
nebude tvrdý český lid!“

Kdos uši dostal, aby jima slyšel,
proč si je palcem zacpáváš?
A komu rozum s vysokosti přišel,
proč po něm nohou šlapáváš?

Tisíc let ušlo, co své milé syny
svornosti učil Svatopluk,
však neproniknul dotud, do hodiny,
moudrého slova zlatý zvuk!

*

Vy, kdo znajíce otců slavné činy
jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíři v Praze půl hrdiny
u mostu státi spatříte.

Hlava zvětrala i spláchly ji deště,
a prsa rozbil švédský boj;
než břich a nohy stojí potud ještě
i pošetilé pýchy stroj.

Nemluvte marně: „Starobylých věků
zpukřelé, vetché kamení!“
Vězte, že toto dnešních vašich reků
osudné jesti znamení!

Slyšte a pilně važte moje slova:
S nadějí nic se nenoste,
leč nad tím břichem vřelé srdce znova
a pravá hlava naroste!

Zdroj: Karel Jaromír Erben – Kytice (Městská knihovna v Praze)